Řekli o Kupkovi
Meda Mládková, sběratelka a mecenáška umění:
Kupka změnil můj život. Poznala jsem ho v roce
1957 v Puteaux. Tehdy žil už velmi osaměle – jako poustevník –
a nebylo snadné ho vypátrat. Když jsem zazvonila u dveří jeho domu,
otevřel mi starý pán v bílém kabátě. Představila jsem se jako studentka
kunsthistorie, Češka v exilu. Rozzářily se mu oči a hned mě vedl do
ateliéru. Byla jsem jako ve snu. Běhala jsem od obrazu k obrazu a žasla:
„To je nádhera, to je nádhera!“ Na obrazech nebyly žádné figury, jen
krásné čáry a barvy. Do té doby mi abstraktní umění příliš blízké
nebylo, ale najednou jsem cítila veliké vzrušení. To odpoledne jsem si
koupila jeden jeho obraz. Doma jsem před ním proseděla celé hodiny
a v uších mi stále zněly Dvořákovy tance. A opravdu . . . Za pár let,
když jsem důkladně prostudovala Kupkovo dílo, zjistila jsem, že jde
o Tančící dívku. Dnes je obraz vystaven v Museu Kampa.
A. V. Jirout, architekt:
Brzy po osvobození (v roce 1946) se chystala souborná
výstava Františka Kupky v Praze k jeho 75. narozeninám. Kupka si přál,
aby moji rodiče spolupracovali na přípravách a instalaci jeho celoživotní
výstavy . . . Výstava byla rozdělena na ranou, tzv. konveční část, tj.
grafické práce, kresby, ilustrace, akvarely a starší malby . . . A část
moderní, tj. malířská díla po roce 1912, která byla instalována ve
velkých sálech Mánesa v přízemí. Na čelné stěně proti vchodu se
vyjímala Dvoubarevná fuga. Během instalace přišel do Mánesa akad. malíř
Slavíček. Zastavil se, dlouho se díval na tuto malbu a pak řekl: „Pro
tento obraz by se mohla postavit celá vila.“
Jiří T. Kotalík, historik umění:
František Kupka, rodák z Opočna, je podle mého skromného
názoru jednoznačně tím nejsvětovějším z českých umělců. Navíc
světovým umělcem, který nikdy nepřestal být Čechem.
Thomas M. Messer, emeritní ředitel Guggenheimova muzea v New
Yorku:
František Kupka je osobnost statečného intelektu. Jeden
z vynálezců, kterému bylo jasné, že se umění ocitlo ve fázi, kdy se
vyčerpalo a kdy je zapotřebí najít nové vyjádření. Kupka – to je
hledač, který otevřel cestu k umění, jemuž jsme začali říkat
abstraktní.
Ludmila Vachtová, historička umění:
Objev „jiné reality“ visel ve vzduchu. V té době ten
krok udělali i Holanďan Piet Mondrian a Rusové Vasilij Kandinský
a Kazimír Malevič. Kandinský přišel na abstrakci náhodou, když omylem
otočil obraz vzhůru nohama. Jen Kupka ho udělal velice direktivně
a energicky. Věděl, co činí. Vstoupil do dějin abstrakce s náramně
velkými díly: Amorfou a Dvoubarevnou fugou. A nebyl to nápad z větru,
připravoval se k němu v přísné askezi studiem v laboratořích Sorbonny.
Odtud ono vesmírné pojetí obrazů. Do Kupkova universa ale patřily
i nevědecké zdroje – jako například spiritismus.
Stanislav Hanzík, sochař:
Pro mne byly a jsou jeho obrazy i osobnost zázrakem –
tajemstvím – a prožívám je jako přírodní neuchopitelnou krásu.
Jejich vysvětlování a výklad bych považoval za šarlatánství, které by
dílo Františka Kupky spíše rozmělňovalo a zatemňovalo. Těší mne
dnešní aktuální zájem veřejnosti o jeho tvorbu. Nevím jen, zda by ho
těšil úspěch v aukčních síních, kde se obrazy tohoto velikána staly
předmětem burzovního kšeftu. Jsou ale v Praze naštěstí místa, kam za
Františkem Kupkou můžeme zajít a vyslechnout si jeho Fugu, anebo jít
cestou jeho Sóla hnědé čáry . . .